Reklama
 
Blog | Petr Blahut

DOBA OSOVÁ A VĚDOMÍ SMRTI

Bůh je filosofická eventualita, o níž nelze říci nic určitého. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme (novozákonní List Židům 11,1). Na rozdíl od reálného světa není Bůh coby neempirický, nemateriální činitel našim smyslům dostupný. Je pouze inteligibilní – dovoditelný rozumovou spekulací. Nikoliv ale dokazatelný. Proč ovšem tolika lidem, často i lidem vysoce inteligentním stojí za to, klanět se neurčité eventualitě a houževnatě bojovat za její obhájení? Proč v ni věří většina lidí na Zemi?

Odpověď se přitom při jistém úhlu pohledu přímo nabízí. Tou odpovědí je: Abychom si zajistili iluzi nesmrtelnosti a nadřazenosti nad ostatním hmotným světem! K tomu nutně potřebujeme Boha coby absolutní transcendentní autoritu, aby nás vydělil z přírody a zajistil nám privilegium života věčného. Potřebujeme Boha, abychom my, lidé, mohli popřít psychologicky zdrcující logiku fungování přírody, podle níž každý život včetně toho našeho končí neúprosnou, nevratnou, bezvýjimečnou smrtí a rozpadem každého jeho nositele.

Od té doby, kdy jsme se kdysi dávno začali uzavírat do hradeb měst, cítíme se být čím dál méně součástí přírody. Zdánlivě jsme se z ní vydělili. Je to ta perioda v lidských dějinách, které filosof Karl Jaspers říkal doba osová, kdy před dvěma až třemi tisíci lety nezávisle na sobě vznikaly a formovaly se filosofické a náboženské směry, jež až dodnes spoluvytvářejí naši civilizaci. Je to ta perioda, kdy první filosofové formou vysoce autoritativní teorie objevili božskou, proto nesmrtelnou podstatu své duše. Doba osová znamenala ustavení samotných „duchovních“ základů moderního lidství. Lze jistě souhlasit, že toto vykročení k absolutnu či zduchovnění, jak říká Jaspers, způsobilo podstatnou proměnu lidstva a vznik dějin v nám známém smyslu.

Další moderní autoři hovoří o této starověké revoluci v myšlení jako o kroku „od mýtu k logu“[1] (Wilhelm Nestle), o „zrodu logu“ (Arno Schmidt), o „objevu ducha“ (Bruno Snell) či v souvislosti se vznikem řeckých městských států jako o „vzniku politična“ (Christian Meier) a o „počátku dějin“ (Jan Patočka). Podle Platóna, který se na této revoluci svým objevem metafyzického nazírání souvislostí zásadně podílel, je základním úkolem člověka péče o nesmrtelnou lidskou „duši“. Právě tento imperativ lze považovat za nejvýznamnější intelektuální odkaz doby osové.

Čím více však od té doby pečujeme o lidskou duši, tím samozřejměji stavíme přírodu do role nám hierarchicky podřízené, do role bezduché rozprostraněné předmětnosti[2], která se v našich očích stává pouhým terénem pro činnost lidského ducha. Očekáváme od ní především, že nám bude sloužit a poskytovat vše potřebné pro naši existenci. Proč by tedy pro nás pro lidi, kteří již nejsme dle našeho přesvědčení součástí přírody, měla i nadále platit nesmlouvavá logika zániku každého živého organismu? Proč bychom i my měli podléhat drsnému diktátu smrti? Lze to přeci vymyslet – racionálně vyspekulovat – i jinak!

Mozek máme k dispozici pro to, aby se zásadně spolupodílel na zachování naší tělesné integrity, aby nás ve spolupráci s ostatními orgány udržoval při životě, aby bránil předčasné smrti svého nositele v zájmu úspěšného šíření jeho genů. Mozek každého zvířete, i ten náš, zajišťuje kromě jiného také zpracovávání informací o okolním světě, které získávají naše smysly, a na tomto základě v něm probíhají rozhodovací procesy, jež mají zajistit úspěšné přežívání jedince. Proč ne dokonce i přežívání za hranicemi reálného života, pokud se nemožné zdá být možným?

Právě o takovou simulaci[3] se pokouší lidský mozek, když akceptuje spekulativní víru v  imaginárního všemohoucího Boha, který nám lidem má být natolik nakloněn, že pouze a jen příslušníky našeho druhu vysvobozuje z přirozeného cyklu zrození, života a nevratné smrti a zajišťuje nám privilegium života věčného. Proč by ji koneckonců neakceptoval, když je Bůh filosoficky myslitelnou entitou, jak nás o tom přesvědčuje řada špičkových intelektuálních autorit – Platón, Aristotelés, Tomáš Akvinský, Erasmus Rotterdamský, Descartes, Pascal, Leibniz, Kant, Herder, Hegel, Kierkegaard, Husserl, Jung, Jaspers, Ricoeur a mnozí další? Proč by ji neakceptoval, když tento Bůh „působí“ tak podivuhodně v náš prospěch?

Co na tom, že je nesmrtelnost biologickým nonsensem? To lidskému mozku, který nebyl evolučně zformován pro poznávání pravdy, leč pro zajištění přežití svého nositele v konkrétních životních podmínkách, nevadí. Proto lidé rádi a bez důkazů ochotně věří spekulacím o duši, o její nesmrtelnosti, o vzkříšení jejich oslaveného těla při posledním soudu, o možnosti žít ve věčné blaženosti a ochotně se přimykají k těm, kteří tyto iluze, jistěže ne nezištně, šíří.

Uvěřit, že my lidé jsme korunou všeho tvorstva – vrcholem díla stvoření – a obrazem Božím (imago Dei), je jistě mnohem snazší než připustit, že jsme zde na Zemi pouze jedním z prvků nekonečné řady dočasných, evolučně vzniklých vývojových konstrukcí biosféry, kterým dnes říkáme biologické druhy, z nichž žádný fakticky není vyšší či nižší, důležitý či nedůležitý. Že neexistuje žádný ověřitelný důkaz, který by potvrzoval, že jsme druhem jakkoliv privilegovaným, přírodním zákonitostem se vymykajícím[4]. Že každý z nás je podobně jako všechny ostatní organismy především nástrojem (vehikulem) pro šíření genů. Geny tedy mají nás, nikoliv my je; podobně jako řidič má vozidlo, nikoliv vozidlo řidiče. Že jsme odosobněnému vesmíru, který vytvořil všechny podmínky pro náš vznik a existenci i nás samotné, zcela lhostejní. Uvěřit v naši exkluzivitu je jistě mnohem snazší než připustit, že pokud si zničíme podmínky pro naši další existenci kořistnickým zacházením se Zemí, jak to v současnosti činíme drakonickou destrukcí její přirozené uspořádanosti, bude to dříve či později znamenat zánik současné lidské kultury, dost možná i zánik našeho biologického druhu.

Je těžké, pro mnoho lidí přímo nemožné přijmout tato úplně nová, psychicky jen obtížně akceptovatelná tvrzení přírodních věd, když jsme byli od doby osové až do současnosti vedeni ke zcela opačnému, vůči okolnímu světu nekompromisně nadřazenému sebepojímání, k vyvolenosti. Nahlíženo očima všech náboženství, téměř všemi filosofickými školami a společenskými vědami jsme přeci předurčeni k důležitosti.

Ač žijeme a jsme ve světě, nemáme chápat sebe sama jako výsledek dění světa.[5] My lidé jsme přeci významnější než zbytek světa a určitě jsme nevznikli pouhým zřetězením nekonečné řady náhodných změn našeho genetického materiálu a nenáhodným přirozeným výběrem jeho nejživotaschopnějších variant, na němž je, jak dnes již díky biologii spolehlivě víme, evoluce všeho živého založena.

Do tohoto našeho neadekvátního sebepojímání myslitelé a teologové průběžně a přičinlivě po celé věky vestavovali filosofickou a náboženskou argumentační armaturu, která ho měla zpevňovat, zajišťovat jeho bezpečné přežívání v čase a ochranu před poškozením. A to se také stalo. Nebezpečné přesvědčení o naší výlučnosti v hlavách většiny lidí zkamenělo. Stalo se kostrou mechanismu pokroku i ekonomického rozvoje, který jako by se přímo řídil starozákonním imperativem, abychom si Zemi podmanili.

Pravděpodobně jako jediný biologický druh jsme si vědomi své vlastní individuální konečnosti a toto vědomí je krajně znepokojující. Tento nepříjemný důsledek naší jinak velmi výhodné schopnosti strukturovaně myslet je natolik obsedantní, že si žádá účinnou kompenzaci. Náš mozek si s tím dokáže poradit tak, že snadno a ochotně akceptuje úlevnou iluzi o nesmrtelnosti lidské duše, o životě věčném, o všemohoucím Bohu.

Mimořádně důležitou roli v tom sehrává opakované prožívání skupinových rituálů s tím spojených, které tyto iluze efektně a účinně podporují atakem na všechny smysly účastníků     – vznešenými promluvami a hudbou, velkolepou architekturou, sochami, obrazy a květinami, vůní kadidla, chutí hostie a mešního vína, líbáním kříže atd. –, ačkoliv Bůh sám je podle teologů smysly naprosto nedosažitelný. Skupinové sdílení ritualizovaných prožitků, které většinou doprovázejí víru v Boha a v lidskou nesmrtelnost, efektně a efektivně utvrzuje souvěrce o správnosti jejich zakotvení ve víře.

Podobnost projevů našeho strachu ze smrti s obsedantně kompulzivními poruchami je nápadná.[6] Připomeňme si, co takové úzkostné poruchy obnášejí. Obsese je chorobně utkvělá nutkavá myšlenka (proč ne třeba myšlenka na smrt?), která ovládá mysl pacienta. Kompulze je oproti tomu soubor činností, které pacient opakovaně vykonává, aby se zbavil obsese a úzkostí s ní souvisejících. Tyto činnosti se často projevují jako rituály – například opakované čištění nebo mytí rukou, opakované dotýkání se objektů nebo opakování slov a frází. Proč ne třeba opakování liturgických formulí a kajících úkonů s ostatními podobně smýšlejícími lidmi či modliteb v soukromí? Připusťme tedy, že náboženské rituály jsou, s jistou nadsázkou řečeno, nepatologickými kompulzemi, které dokážou účinně vyvažovat dominantní obsesi – strach ze smrti – každé strukturovaně myslící bytosti.

Nahlíženo z této perspektivy zdá se pak být zřejmé, že strach ze smrti je zcela prvořadým kulturotvorným faktorem, který vždy zásadně formoval a nadále formuje myšlení, hodnoty a chování jednotlivých lidí i celé společnosti. Faktorem, který je nejspíše primární a určující příčinou rozvíjení metafyzických úvah o Bohu, jenž je lidem obdivuhodně nakloněn, a vzniku monoteistických náboženství. Pokud iluzi Boha a naší nesmrtelnosti sdílí velké množství lidí, často i lidí velmi inteligentních, pokud ji navíc po celá staletí ba tisíciletí ve vší vážnosti rozpracovávají kohorty intelektuálů – teologů a řady filosofů, kteří ale stejně jako my všichni podléhali a podléhají oné dominantní obsesi –, pak se stane součástí kulturní tradice a automaticky se předává z generace na generaci v procesu socializace (učení). Ad absurdum i přesto, že naprosto odporuje prožitku skutečnosti – empirii – každého jednotlivého člověka.

Všichni strachem ze smrti více či méně trpíme. Ti inteligentnější z nás nejspíše ještě více než ti rozumem méně obdaření. V době osové umožnily společenské podmínky vznik úzké vrstvy intelektuální elity, která byla natolik zbavena existenčních starostí, že se mohla intenzivně zabývat svými obsesemi a rozpracováváním kompenzačních mechanismů vůči nim. Právě proto vznikla v té době řada nových, široce akceptovatelných filosofických směrů a náboženství odkazujících se k Bohu, který nás stvořil vlastníma rukama … a do utvořeného těla vepsal svou vlastní podobu (aktuální Katechismus katolické církve, par. 704). Dá se říci, že dějiny západní kultury jsou díky tomu dějinami vážně míněné víry v  nesmrtelnost a nadřazenost našeho shůry privilegovaného biologického druhu. Víry, která už sama o sobě je podle teologů počátkem života věčného.[7]

Věroučné detaily se u jednotlivých náboženství liší. Úspěch dnes nejrozšířenějších náboženství je nicméně založen na tom, že vytvářejí a šíří iluzi života věčného coby kompenzaci jinak neřešitelné obsese všech příslušníků našeho druhu – strachu z vlastní smrti, strachu z psychicky vysoce nežádoucího, nevratného rozpadu integrity každého lidského individua. A strach, ten bývá srovnatelně významným pramenem iracionality … jako akutní zamilovanost.[8]

 

 

Pozn.: Tento text je součástí mé poměrně rozsáhlé knihy (cca 230 stran) Mýlit se je božské aneb nová antropologie úplně pro každého, která je připravena k tisku, pokud se ovšem podaří najít sponzora. Touto svou prací se nejspíše jako vůbec první český autor aktivně hlásím k novému ateismu. Má kniha do určité míry navazuje na Boží blud Richarda Dawkinse (bylo mi ctí osobně se s Dawkinsem  potkat), aniž by ji ovšem kopírovala. Na náboženství a víru v Boha v ní nahlížím z úplně jiného úhlu. Čtenáře blogu Respektu bych rád postupně seznámil s několika ukázkami z ní.

 

 

[1] Řecké slovo logos (od legein, sbírat, mluvit, počítat) může mít mnoho významů. Nejstarším významem bylo něco sebraného či shromážděného. Dnes však většinou znamená řeč (mluvenou), slovo, příběh, význam, poměr, číslo, někdy také rozum a smysl. Někteří novoplatonici tomuto slovu připisovali božskou povahu zosobněné Moudrosti. V této podobě pak slovo logos přešlo do helénského židovství (Filón Alexandrijský), do řeckého překladu bible a do Nového zákona: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně. (Jan 1,1-3). Jako odborný pojem se logos užívá ve filosofii a v křesťanské teologii.

[2] Viz Descartova res cogitans versus res extensa.

[3] Jednou z funkcí mozku vyšších živočichů včetně člověka je vytváření představ. Mozek je v tomto kontextu strojem na hledání významů, a to často i tam, kde žádné nejsou. Instruktivní je v tomto ohledu Rorschachův test široce používaný v psychologii. Z něj je zřejmé, že naše vnímání je nutně také aktem interpretace. Představy mají velký význam pro všechny živočichy s rozvinutější nervovou soustavou. Nejsubtilnější indicie – podezřelý stín, zvuk či pach – vedou živočichy k vytváření představ, které pro ně mohou znamenat záchranu před potenciálním útočníkem. Přeneseně řečeno, představy umožňují předvídat, co by mohlo být za rohem. Věřícím lidem jejich nervová soustava obdobným způsobem umožňuje předvídat za rohem – rozuměj za horizontem fyzicky omezeného života – láskyplnou Boží náruč, která je přenese přes děsivou propast smrti.

[4] I lidské vědomí a strukturované myšlení, kterým se odlišujeme od ostatních živočichů, dnes naprostá většina biologů a neurovědců chápe jako výsledek biologických procesů, především pak interakcí obrovského množství nervových buněk (1012-1013 neuronů je propojeno prostřednictvím 1014-1015 synapsí), byť jim dnes ještě z větší části nerozumíme. Stejně tak je přesvědčena, že vznik lidského mozku je výsledkem dlouhodobého působení přirozeného výběru. Cílem neurovědy je postupně vysvětlit všechny aspekty chování našich mozků.

[5] Jaspers, K.: Filosofická víra. Praha, OIKOYMENH, 1994, s. 46.

[6] Tento názor zastával už Sigmund Freud ve své práci Nutkavá jednání a náboženské úkony z roku 1907. V ní se mimo jiné dočteme: Nejsem jistě prvním, kdo si povšiml podobnosti mezi takzvaným nutkavým jednáním lidí trpících nervovými onemocněními a těmi úkony, jimiž věřící projevuje svou zbožnost… Zdá se mi však, že tato podobnost je více než jen povrchní… Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z let 1906-1909. Sedmá kniha. Praha, Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek 2003, s. 101.

[7] Pod čarou formulujeme hypotézu, že pokud kdekoliv ve vesmíru existují další strukturovaně myslící, pudem sebezáchovy obdaření biosociální  tvorové, trpí těmito obsesemi obdobně jako náš druh. Každý takový druh by v určité etapě společenského vývoje, která by byla příhodná pro vznik úzké vrstvy intelektuální elity, vytvořil nejspíše kvůli kompenzaci této obsese myšlenkové systémy založené na příslibu iluzorní nesmrtelnosti. Víru v nesmrtelnost tedy považuji za logický atribut strukturovaného myšlení v určitém stadiu společenského vývoje. Taková víra je tedy průvodním jevem evolučně vzniklého myšlení a zcela přirozeným fenoménem.

[8] Koukolík, F., Drtilová, J.: Vzpoura deprivantů. Nestvůry, nástroje, obrana. Praha, Galén 2008, s. 137.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama